Naučené vzorce chování nám mají zjednodušovat život, protože umožňují, abychom se neučili stále to stejné dokola. Díky tomu děláme spoustu věcí automaticky. Ne vždy nám však život usnadňují. Proč tomu tak je?
Vzorce chování jsou všude
Vzorec chování můžeme definovat jako záznam uložený v naší paměti. Na základě toho pak reagujeme na různé situace. Vzorec chování tak vlastně předurčuje naše reakce a velice často ovlivňuje naše chování. Součástí vzorce je často i typické myšlení a pocity, ty právě obvykle způsobují to, jak se chováme nebo zachováme v dané situaci. „Naučené vzorce chování nás ovlivňují denně. Mohou mít vliv na to, co ve svém životě děláme, kam chodíme, jak jednáme s lidmi, ale třeba i na to, jak se oblékáme,“ tvrdí Mgr. Barbora Šouláková, lektorka a terapeutka z psychedelické kliniky Psyon.
Proč to dělám, když vím, že to nedává smysl?
Zajímavé u naučených vzorců chování je to, že člověk často ví, že nedává smysl, jak se chová, myslí nebo se cítí. Nezabrání mu to však v tom, aby to pořád dělal. „Většina lidí si uvědomuje, že není správné nebo nemá smysl, aby se s druhými porovnávali, žárlili, záviděli nebo měli z něčeho strach. Jenže při naučených vzorcích chování, do kterých zahrnujeme i způsob myšlení a cítění, nejde o to jen vědět. Mysl ví, že tento druh jednání není logický, je přehnaný, ale někdy prostě nedokáže tělu poručit,“ vysvětluje terapeutka zaměřená na kognitivně behaviorální terapii.
Nejčastější negativní vzorce chování
Mezi časté nepomáhající vzorce chování patří porovnávání. „Ve své praxi se často setkávám také se vzorcem nedůvěry v sám sebe či strachu, že mě nebude mít nikdo rád, čekání na potvrzení od druhých, že jsem v pořádku či strach z nepřijetí nebo vyhýbání se nejistotě,“ říká terapeutka Barbora Šouláková.
Vzorce chování vznikají i v nás samotných
Naučené vzorce chování jsou obvykle přisuzovány tomu, že vznikají ve vztahu s druhým (ovlivňují nás rodiče, sourozenci, partneři, přátelé, kolegové, učitelé a další). Ne vždy to však platí. Člověk se může naučit sám k sobě něco vztáhnout, něco si myslet. „Málokdo si nejspíš uvědomuje, že poměrně dlouhou dobu žijeme bez jakýchkoliv požadavků sami na sebe. Skvělým příkladem je hrající si dítě, kterému je jedno, jak vypadá nebo co si o něm druzí myslí. Později se však něco změní a my začneme věci vnímat jinak. Začneme si klást podmínky k tomu, abychom se ve svém životě uvolnili nebo se s radostí učili nové věci,“ tvrdí Mgr. Barbora Šouláková. Začneme si například říkat: „Nemůžu být spokojená a spontánně 'si hrát', protože nejsem dostatečně hezká. Nemůžu být šťastný, protože nemám tak dobré zaměstnání jako ostatní apod.“
Vzorec můžeme odkoukat od rodičů, kdy třeba cítíme, že maminka se nepřijímá, nevěří si nebo má přehnané obavy ze života jako takového. Stejně tak to ale může vycházet přímo z výchovy, kdy bylo dítě chváleno nebo dostávalo lásku a přijetí pouze tehdy, když dokázalo něco velkého, mělo výborné známky a podobně. „Na základě toho se pak člověk může naučit, že musí nutně něco vykonávat, aby se mohl mít rád. Samozřejmě nejde jen o rodiče, učíme se pořád v každém okamžiku, celý život a zvláště důležité jsou kolektivy, ve kterých jsme a vlastně jakékoliv vztahy,“ dodává terapeutka.
Pracujte vědomě sami se sebou
Zbavit se zastaralých vzorců chování, které nám škodí, lze účinným způsobem během terapie. Pracuje se na rozpoznání těch, které klientovi ubližují. Důležité je jejich rozdělení na myšlenky, co mi během vzorce běží hlavou, cítění, které mám na těle a jaké chování z toho vychází. Jakmile jsou tyto systémy konkrétní a pojmenované, dokáže s nimi mnohem lépe pracovat. „Postupně člověk získává vědomosti o svých myšlenkách, emocích a jak ovlivňují jeho chování, díky tomu se může rozhodovat, jak se sám k sobě a světu zachová. Začne mít víc pod kontrolou svoje psychické zdraví a fungování. Začne se na věci dívat s větším nadhledem nebo si dovolí jednat podle svých potřeb, bez studu či strachu z reakce okolí, “ tvrdí Mgr. Barbora Šouláková.
Zajímavost: Pokud bychom nahlédli terapii ještě více pod pokličku, tak po pojmenování se klient v imaginaci vrací do doby, kdy se daný vzorec naučil. V této fázi se na terapii používají podvědomější struktury, přichází fáze zpracovávání emocí, protože každý nepomocný vzorec s sebou nese i pocit, který jej doprovází. Díky tomu, že se klient vrátí do doby, kdy se vzorec naučil, jej může zpracovat a někdy i úplně změnit. Jedná se o to, že vlastně jednáme podle minulosti, která ale už neexistuje a v člověku setrvávají pouze naučené reakce, které lze ve většině případů pozměnit. Pod vedením terapeuta se klient vrátí do těch chvil, kdy daný vzorec vznikl a ve vzpomínce ho emocionálně opečuje či rovnou uzdraví. Dá tam to, co tam tehdy nebylo. A právě v této fázi přicházejí změny.
Co když na terapii nechci?
Kromě terapie může být nápomocná meditace, kterou můžeme zpomalit naše myšlenky, dostat náhled na naše emoce. Myšlenky sice úplně nezmizí, ale zpomalí se, díky čemuž jsme schopni si lépe říct, na co reagovat a na co nikoliv. „Někdy se ale může stát, že člověk skrze meditaci podporuje svůj vzorec neřešení a nehlídání si svých hranic, může jít ještě víc do reakčního klidu a nebude řešit ani věci, které si naopak řešení žádají,“ varuje terapeutka. Místo terapie lze zvolit i jakékoliv fyzické cvičení.
Nejde totiž jen o to, že člověk posílí fyzicky, ale zároveň si zažívá, že má sám nad sebou moc: „Nechce se mi jít dnes běhat, ale stejně jdu.“ Barbora Šouláková k tomu však dodává, že někdo může skrze běh posilovat svůj vzorec podmíněného přijetí, což lze chápat tak, že si musím něco dokazovat, abych mohl být sám se sebou spokojený. „Místo toho, aby člověk běhal pro zdraví, užíval samotné aktivity a uvolnil se, vezme běh jako další způsob dokazování, začne sám se sebou nebo s ostatními závodit a jen pokračuje ve vzorci, který běžně využívá,“ vysvětluje terapeutka.
Vždycky existuje možnost změny
Vzorce chování v nás mohou být pevně zakořeněny, což ovšem neznamená, že nejdou anulovat. „Člověk se neustále vyvíjí, učí a transformuje, proto věřím tomu, že vždycky je možnost změny. V některých případech mohou fungovat i psychedelika, díky kterým se můžeme dostat do vlastních struktur bez jakýchkoliv zábran a obran, bez kontroly, to je v běžné práci skoro nemožné dokázat,“ říká Mgr. Barbora Šouláková.
Co z toho všeho vyplývá?
Každý si může sáhnout na své vlastní vzorce chování a myšlení, dokonce i bez terapie, protože se dějí vždy v jeho vlastním tělesném systému. Podle terapeutky Šoulákové k tomu však člověk během terapie obvykle dojde rychleji a může přijít i na to, co by bylo velice složitě rozklíčováno. Terapie dává možnost zpracovat to, co bychom běžnými způsoby zpracovávali velice obtížně a dlouze.
Mimo terapii nás spousta věcí ani nenapadne – nenapadne nás vnímat svoje myšlenky, tělesné projevy, které doprovázejí to, když mi není dobře, nebo když se nějak chovám a vím, že moje chování v tuto chvíli není nejmoudřejší. „Často si neuvědomujeme, že bychom se měli zaměřit na své tělo a vnímat i fyzické projevy při nepříjemných pocitech. Důležité je si uvědomit, že naučené vzorce máme všichni. Naučili jsme se je a děláme je automaticky. Někdy nám život ztěžují a nejde je předělat pouze tím, že si řeknu, že je dělat nebudu. Prací na sobě samém lze však vzorce chování změnit,“ uzavírá terapeutka.