Kateřina Hájková
02. 12. 2020 | 07:30

Prosinec se nese ve znamení adventu a Vánoc, pro mnohé vůbec nejkrásnější části roku. Dávní předkové věřili, že o zimním slunovratu, té nejdelší noci celého roku, staré slunce umírá a nové se rodí. A právě v tuto temnou chvíli je třeba zemi ochránit a nahradit absenci slunečního světla světlem a láskou v sobě a ochránit sebe i své obydlí věncem nebo větvičkou z břečťanu, cesmíny či jmelí.

I když si kouzelnou adventní dobu většinou spojujeme s prosincem, často začíná už v listopadu, protože první adventní neděle je první ze čtyř nedělí předcházejících Štědrému dni (většinou v rozmezí 27.11. – 3.12.). Končí potom západem slunce na Štědrý den. Slovo „advent“ pochází z latinského „adventus“, což znamená „příchod“. Adventní doba je přípravou na Vánoce, podle křesťanů na Narození Páně. Odjakživa tato magická doba označovala čas klidu, ztišení, kdy si naši předkové brali příklad z přírody, která se ukládala ke spánku.

Kde vznikla tradice adventního věnce
K době adventní neodmyslitelně patří (a patřil) také adventní věnec, nepřímo navazující na židovský svátek světel Chanuku, jiné zdroje odkazují na starý germánský zvyk zapalovat uprostřed zimy v zeleném kruhu oheň jako symbol světla. Křesťané přirovnávají adventní věnec ke Kristovu kříži ve vztahu ke čtyřem světovým stranám, kdy na každou z nich má přijít jeho požehnání. První adventní věnec zkonstruoval v roce 1839 Johann Hinrich Wichern, který se věnoval městské misii a v Hamburku založil školu pro chudé. Adventní věnec měl sloužit jako pomůcka nedočkavým dětem, které se Wicherna stále ptaly, kdy už budou Vánoce. Původní věnec měl čtyři velké bílé svíce, které se zapalovaly na adventní neděle, a mezi nimi bylo vždy šest malých, jež se zapalovaly každý den.

Betlém jako základ principu vděčnosti
Hlavním symbolem křesťanských Vánoc je betlém zobrazující malého Ježíška v jesličkách. Jeho narození zvěstovali celému světu andělé a pastýře i mudrce, kteří putovali za zářící hvězdou, za ním tak dovedli až do Betléma a oni mu přinášeli své dary. Právě zde nacházíme základy zvyku darování na Vánoce, který souvisí s principem vděčnosti (lidé jsou vděční za Ježíška, který je pro lidstvo tím největším darem, a tento vděk vyjadřují tím, že je také obdarovávají). Vyobrazení betlému, nejčastěji dřevěné, o Vánocích zdobilo domácnosti a na jeho vytváření se podílelo třeba i několik generací, uklízel se až 2. února na Hromnice.

Svatá Barbora jako patronka horníků i dobré smrti
Svatá Barbora byla dcerou zapřisáhlého odpůrce křesťanství. Navzdory otcovým protestům se nechala pokřtít a ten, když na to přišel, ji nechal umučit. Od té doby je svatá Barbora patronkou mnoha profesí, především horníků, a také dobré smrti, modlitba k ní měla zabránit nečekaným a tragickým úmrtím. Její svátek připadá na 4. prosince a v tento den nebo v jeho předvečer se až do 19. století na venkově dodržoval zvyk, že ženy chodívaly ustrojené za Barborky a hodným dětem dávaly hrušky, jablka a sušené ovoce, zlobivé vyplatily metličkou. Svobodné dívky věřily, že když na svatou Barboru uříznou třešňovou větvičku, dají ji do vody a ona do Vánoc vykvete, příští rok se vdají.

Dobrotivý Mikuláš a strašidelná Lucka
Mikuláš z Myry byl velmi zbožný a oblíbený duchovní, který vždy myslel na druhé a pomáhal nemocným, chudým a nespravedlivě odsouzeným. Na den svatého Mikuláše, tedy 5. prosince, už ve středověku procházely ulicemi průvody masopustních masek, mezi nimiž nikdy nemohl chybět Mikuláš, který jediný chodil domů za dětmi a rozdával jim sladkosti. Postupem času ostatní masky zmizely a zůstal jen Mikuláš, čert a anděl. Jen pár dní na to, 13. prosince, zase po vesnicích chodívaly tajemné a strašidelné Lucky – mlčenlivé postavy oděné do bílých šatů s bílou maskou přes obličej, které znázorňovaly pannu a mučednici svatou Lucii, dceru zámožných rodičů, která zasvětila svůj život Kristu a mravní i panenské čistotě. Lucky chodívaly do domácností, kde peříčkem nebo smetáčkem v rozích kontrolovaly, zda už hospodyně začaly s úklidem. Traduje se také, že „svatá Lucie noci upije a dne nepřidá,“ její svátek tak připomíná, že brzy začne přibývat světla.

Zimní slunovrat a polaz
21. nebo 22. prosince přichází zimní slunovrat. Dávní předkové věřili, že v tuto noc umírá starý bůh slunce a rodí se nový a než se tento nový bůh narodí, je země v ohrožení temnoty, protože se na ni z podsvětí mohou dostávat zlé bytosti nebo duše zemřelých. Tato noc byla nejdelší v roce a aby se země ochránila před zlem a temnotou, udržoval se celý noc oheň, který se zapaloval již za soumraku, aby do sebe vstřebal poslední paprsky slunce. Vkládalo se do něj posvátné poleno ozdobené zelenými větvičkami, uhlíky z něj se potom sypaly na záhony, aby ochránily i zajistily bohatou úrodu. Po dalších 12 „temných dní“ se pozorovala příroda a z náhodných znamení se věštila budoucnost. Slunce, přání hojnosti a zdraví symbolizovala také ozdoba, která se o slunovratu vyráběla, a které se říkalo „polaz“ (polazník – koledník, polazit – chodit po koledě). Jako základ bývala použita brambora, jablko nebo těsto, do nichž se zapichovala dřívka ozdobená sušeným ovocem a dalšími přírodními dekoracemi. Polaz také připomíná dárek, který dříve děti dostávaly na Mikuláše – kulaté jablíčko, v němž byly zapíchané zelené větvičky a špejle se sušeným ovocem, napučelým hráškem a ořechy (ježek). Z vánočkového těsta se také pletl vrkoč, jehož základem je věneček ze tří copů, a ten dostávaly děti také k Mikuláši.

Vánočka jako symbol hojnosti, štěstí a zdraví
Kynutá vánočka, která se na našich stolech objevuje už od středověku, symbolizovala růst a hojnost, připravovala se z té nejlepší mouky a hospodyně při jejím hnětení pronášely modlitby a prosby. Peklo se jich hned několik, první dostával hospodář, aby se na statku urodilo dost obilí (v pleteném tvaru vánočky lze pozorovat klas – symbol další úrody); pro zdraví a ochranu od nemocí se další vánočka nosila i zvířatům do chléva a na štědrovečerní večeři dostal každý z rodiny z další vánočky kousek, jehož snězení mu mělo zajistit štěstí. Vánočka se tradičně peče z devíti copů, přičemž první čtyři symbolizují zemi, slunce, vodu a vzduch; prostřední tři rozum vůli a cit a vrchní dva vědění a lásku.

Stromeček a jmelí
Historie zdobení vánočního stromečku k nám přišla z německých měst, kde se praktikuje již od 18. století, k nám, a to navíc spíše do měst, se tento zvyk dostal až ve století 19. a stromek se nejprve krášlil jen jablky a oříšky. Na venkově koledníci rozdávali ozdobené jehličnanové větve, které potom rodiny vystavovaly doma a věřily, že je ochrání před vším zlým. Další rostlinou, která už od pohanských dob s vánočním obdobím souvisí, je tajemné jmelí rostoucí doslova mezi nebem a zemí. Symbolizovalo život, fungovalo jako ochranný talisman, a to zejména tehdy, když mělo hodně bílých kuliček. Polibek pod jmelím podle tradic posiluje vzájemnou lásku.

Tři vánoční dny a Silvestr
Vánoční dny jsou tři – 24. prosince je Štědrý den; následuje Boží hod vánoční aneb Slavnost Narození Páně a 1. svátek vánoční a ukončuje je Svatý Štěpán a 2. svátek vánoční. Štědrovečerní večeře tradičně začínala s východem první hvězdy, dodržovalo se mnoho rituálů, které měly v příštím roce přivolat bohatou úrodu. Na stole mělo být devět pokrmů – z hrachu symbolizujícího růst tím, jak nabývá na objemu; kuba z krup, česneku (symbol zdraví) a hub; muzika (rozvařené křížaly); sušené ovoce jako švestky, hrušky a rozinky; jablka; ořechy a vánočka. V průběhu dne i večera se potom pomocí mnoha zvyků odhadovala budoucnost – odlévalo se olovo, v rozkrojeném jablíčku se hledala hvězdička, zapalovaly se oříškové lodičky. Vzpomínalo se na zemřelé a myslelo se i na pocestné, u stolu se prostíralo jedno místo navíc. Štědrý večer zakončovala Půlnoční mše oslavující narození Krista. Následující den se v tichu a klidu rozjímalo o příchodu Ježíše Krista, na Štěpána se potom veselilo, chodilo se po sousedech a vyplácelo se za službu. V tento den se lidé setkávali, radovali a obdarovávali a slavili památku prvního křesťanského mučedníka svatého Štěpána, který byl ukamenován, protože hlásal, že Ježíš Kristus byl Mesiášem. Svatý Silvestr je patronem dobré úrody a domácích zvířat, býval to papež, za jehož pontifikátu se pohanský Řím cele proměnil v Řím křesťanský. Vyléčil také Konstantina Velikého z lepry a s celou rodinou jej pokřtil. V tento den se chodívalo na mše, kde lidé děkovali za uplynulý rok a modlili se za dobrý průběh toho nového, na ulicích se zastavovali a přáli si vše dobré a vzájemně si odpouštěli, snažili se také mít vše dokončené a zaplacené. Po vsích chodívaly takzvané „ometačky“, které hospodyním za symbolickou částku ometaly kamna, aby příští rok dobře hořela.

Projděte si další články

← Hledáme nové externí spolupracovníky pro Vitalweb.cz

Tipy, jak ozdravit vánoční cukroví – kombinace, které si zamilujete →

Líbil se Vám článek?
Sdílejte ho s přáteli! A přidejte si nás na seznam.cz!

Také by Vás mohlo zajímat

Co vám pomůže stokrát více než krémy na vrásky? No přece obličejová jóga

Dennodenně vídáme krásné tváře na sociálních sítích, a často se divíme, jak to ti lidé dokážou, jak to že vypadají tak skvěle? Hovoříme o běžných lidech, kteří si mohou připsat několik let navíc, a přesto...

Čtěte dál