Dnešní doba přeje workoholikům. Její zrychlené tempo na nás klade vysoké nároky. Ty nutí k vytyčování extrémních cílů. Důležité je si uvědomit, že práce není všechno. Smutné je, když nám to dojde až tehdy, kdy o to všechno přijdeme. Nenechme dojít zápal pro práci tak daleko a řešme vzniklý problém dříve, než se rozroste do obludných rozměrů a začne otravovat život nám i našemu okolí.
Hranice mezi vysokým pracovním nasazením a workoholismem je velmi tenká. Jak ale poznat, kdy si toho na sebe berete skutečně moc? Jak se naučit čas využívat efektivně a rovnoměrně jej rozložit do práce, odpočinku a zábavy? Zásadní je dbát na to, aby žádná z těchto složek nezůstávala dlouhodobě opomíjená.
Jak poznat, že vám práce začíná přerůstat přes hlavu?
V každém člověku se pravděpodobně skrývá kus workoholika, týká se to zejména těch, kteří mají to štěstí, že jejich práce je současně jejich koníčkem. Jenže stejně jako se říká, že od génia k bláznovi je jen krůček, platí to podobně i v případě, kdy svou práci-svůj koníček milujeme natolik a obětujeme jí tolik, že si ani nevšimneme, že ji vlastně začínáme nenávidět. Přesto se jí nedokážeme vzdát. Co dělat, aby se nám tohle nestalo? Čeho si všímat, aby už nebylo pozdě? Nepřehlížejte zejména tyto indicie:
- Závisíte na pocitu potřebnosti, který vám práce dodává. Práci nevnímáte jako prostředek obživy, ale jako něco, co vám dává pocítit, jak důležití a nepostradatelní jste. Ten pocit je jako droga, bez níž je život nezajímavý. Jenže když se předávkujete, je vám opravdu špatně a nevíte, jak dál. Ale když se můžete položit do práce a vnímat, jak na vás všechno závisí, jste ve své kůži a nic jiného pro vás neexistuje.
- Potřeba pracovat se vám vymyká z rukou. Workoholik nedokáže regulovat potřebu pracovat. Je to s ním podobné jako s alkoholikem – alkoholik miluje stav opilosti, workoholik miluje stav, kdy pracuje. Ani jeden si své závislosti není vědom, oběma je v ní dobře (zatím), ani jeden si nevšímá reakcí okolí – závislost je uzavírá do vlastního světa, jehož se nechtějí vzdát, z něhož nechtějí vystoupit.
- Na kritiku, že moc pracujete, reagujete podrážděně. Vnímáte to tak, že vaše pracovní vytížení je jen dočasné – až doděláte tuhle zakázku, budete mít více času; až dokončíte tento projekt, bude to lepší; až dosáhnete určitého postavení, zvolníte; až vyděláte dost peněz, zařídíte se pro sebe a budete odpočívat. A kdo proti tomu něco má, musí mít nutně něco i proti vám. Jenže je ta až moc „až“, nereálných plánů, k nimž se vlastně nikdy nedopracujete. Dokud se nenaučíte říci práci „dost“.
- Nestíháte jíst, pijete jen spoustu kávy, případně energy drinků. Jídlo vás zdržuje, den je i tak dost krátký. Potřebujete do sebe dostat jen něco, co vám rychle dodá energii, ale vy budete u tohoto „přijímání“ moci stále pracovat. Nedáte dopustit na kávu a sladké energetické nápoje – na nich můžete přežívat celé dny, k tomu skvěle sedne cigaretka, možná i sklenka něčeho ostřejšího. A z workoholismu můžete velmi lehko sklouznout k alkoholismu.
- Nebaví vás nic než práce. Nic kromě práce vám nedává smysl, takže ji často používáte i jako výmluvu, abyste se nemuseli setkat s přáteli nebo příbuznými. Sami sebe tak dobrovolně uvrhujete do izolace. Jenže tím, jak pořád a ustavičně jen pracujete, pomalu upadá i vaše výkonnost, což si ale nechcete připustit. A k tomu se přidává únava, jenže nemůžete spát, protože pořád myslíte na práci. Všechno vás bolí, jenže na cvičení nemáte čas. Chtěli byste si odpočinout, ale nevíte jak, protože nic kromě práce vás nebaví. Rádi byste se najedli, ale nemáte k jídlu chuť.
Co s tím?
Stejně jako s každou jinou závislostí, i se závislostí na práci musí pohnout ten, kdo jí trpí. Na začátku je nutné si uvědomit, že mám problém, který je potřeba řešit. Od toho se všechno ostatní odvíjí. To vyžaduje vystoupit ze své ulity a naslouchat slovům těch, kteří o nás mají obavy. Otevřít se jejich starostem, což nám umožní pochopit, že to s námi myslí dobře a díky tomu se na svou situaci podíváme s nadhledem a zjistíme, že jsme poslední měsíce strávili v bublině, která nám znemožňovala dívat se ven, na skutečnost, na realitu. To všechno je první krok k uzdravení. Co se dá dělat potom?
- Rozlučte se s pracovním stereotypem a adaptujte se na nový režim.
- Nastolte řád, kde bude čas jasně určený pro práci, pro odpočinek a pro volný čas.
- Vpusťte do svého života lidi, na nichž vám záleží, a věnujte se jim. Nechte také je, aby se věnovali vám. Sdílejte s nimi svůj život.
- Vytvořte si jasný systém a konkrétní pravidla. Vstávejte, jezte, pracujte, sportujte ve stejný čas.
- Po 21 dnech se z nové rutiny stane zvyk a vy budete mít částečně vyhráno.
- Dokud se váš stav zcela nenormalizuje, dodržujte přesně nastavené každodenní návyky a nevybočujte z nich. Do začátku vám dodají pocit bezpečí a jistoty.
Projděte si další články
Také by Vás mohlo zajímat
Vysoká hladina homocysteinu v krevních testech: Co to znamená a jaká jsou rizika?
Vysoká hladina homocysteinu je často opomíjeným, ale významným faktorem ovlivňujícím zdraví srdce a cév. Homocystein, látka vznikající jako meziprodukt metabolismu aminokyseliny methioninu, může při zvýšené...
Čtěte dál