Modré zóny mají jednu věc společnou – a to skutečnost, že místní obyvatelé se dožívají o mnoho více než lidé žijící kdekoliv jinde. Pět modrých zón má průměrně 2-3krát více devadesátiletých než zbytek světa. Jak je to možné?
„Pravdou je, že ti lidé vlastně netuší, proč se dožívají stovky, stejně jako vysoký člověk neví, proč tak vyrostl,“ říká Dan Büttner, který zkoumá dlouhověkost.
Dan Büttner je spisovatel a badatel, který od roku 2008 zkoumá životní podmínky na řeckém ostrově Ikaria, jehož obyvatelé se běžně dožívají 100 a více let. Za tímto účelem se dokonce spojil se společnosti National Geographic a společně zahájili největší průzkum dlouhověkosti v místech, kde se jí nebývale daří. Kromě Ikarie jsou to totiž ještě 4 další oblasti. Jedná se o Barbagii na Sardinii, Okinawu v Japonsku, poloostrov Nicoyu na Kostarice a Lomu Lindu v Kalifornii. Pro tato území zavedl Büttner společně s badateli z National Geographic název modré zóny, které, ač na téměř opačných koncích planety (alespoň v případě některých z nich), mají jednu věc společnou – a to skutečnost, že místní se dožívají o mnoho více než lidé žijící kdekoliv jinde. Pět modrých zón má průměrně 2-3krát více devadesátiletých než zbytek světa. Jak je to možné?
Optimismus jako recept na dlouhověkost
Odpovědí na otázku podle vědců rozhodně nebude genetika – ta nese odpovědnost za pouhých 25 % dlouhověkosti, zbytek přičítají na vrub způsobu života. A každodenní tempo devadesátníků, kteří v modrých zónách žijí, to jen potvrzuje – je totiž (nebo navíc?) velmi podobné. Vstávají se sluníčkem, jedí čerstvou stravu plnou ovoce, zeleniny a toho, co země a moře dají – tedy regionální potraviny – mají dostatek přirozeného pohybu – pracují kolem domu či chaloupky, starají se o zvířata, chodí na trhu nakupovat – jsou věřící a mají v bezprostřední blízkosti své nejbližší. Z toho všeho vyplývá velmi pozitivní náhled na život a přístup k němu, který se podle odborníků na vysokém věku odráží ze všeho nejvíce. Veselí staříci jsou v kondici nejen fyzicky, ale také psychicky – a o to právě jde. Dosahují souladu těla a mysli, který jim umožňuje žít vitálně mnohem déle než jiní, kteří o sebe v takovém smyslu nepečují a na život se dívají o poznání negativněji.
Přebíráme to, co vidíme u rodičů
Büttner tvrdí, že modré zóny jsou místa, kde je živá tradice a typická kultura, pro níž je typické, že místní uznávají stáří a moudrost i zkušenosti, které s ním přicházejí. Mladí přebírají to, co vidí u stárnoucích, berou si z jejich počínání poučení a váží si jich za to, že k nim mohou vzhlížet. To má vliv nejen na celkově pozitivnější ráz společnosti, ale také na skutečnost, že pozitivní charakter pohledu na svět se zde předává z generace na generaci, což posiluje mezilidské vztahy a utužuje soudržnost. Když to, zcela nekriticky, srovnáme s naší západní společností, kde roste obezita, kde nejsou lidé zvyklí pravidelně ani dojít do práce, natož se každý den hýbat nějakou sportovní aktivitou, kde si místo spolu povídají s chytrými telefony a společné večery tráví před televizními obrazovkami, musíme konstatovat, že se není čemu divit. Když vidím rodiče trpící nadváhou, kteří radostně chovaní dítě s viditelně rostoucí dětskou obezitou, ptám se, jaký má vlastně tohle všechno smysl. Stejně se ptají i děti Vigga Mortensena, který ve svérázném snímku Tohle je náš svět ztvárnil postavu stejně svérázného otce. „Tati, co jim všem je? Jsou nemocní?“, ptá se jedno z dětí při nezvyklém pohledu na obézní populaci. „Ne, jen tlustí,“ odpovídá otec. A Büttner upozorňuje v tomto směru na výsledek studie, která zjistila, že když se člověk stýká s obézními lidmi, vzrůstá riziko, že bude sám obézní, o plných 57 %.
Klíčovou kombinaci faktorů lze předávat dál
Ačkoliv tajemství dlouhověkosti podle Büttnera rozhodně není jednoduché, protože se jedná o kombinaci mnoha faktorů, lze jej předávat dál. Což dokazuje i projekt, který badatel inicioval v americkém městě Albert Lea v Minnesotě, kde se průměrná délka života pohybuje kolem 78 let. Od roku 2009 město otevřelo více zahrad, okolo jezera vybudovalo stezku a zavedlo lekce cvičení. Ve školách začali zdravěji vařit a jedinci žijící na odlehlých farmách se začali více scházet. A průměrný věk se poměrně rychle zvýšil o celé 3,1 roku. Tajemství dlouhověkosti tak podle Büttnera tkví v pohodovém životním stylu plném lásky, pohybu, odpočinku a zdravého jídla. Což je cíl, který s trochou snahy a vytrvalosti může naplnit snad každý.
