Kateřina Hájková
27. 10. 2019 | 06:05

životní styl

Komfortní zóna nám dává pocit bezpečí a stability. Cítíme se v ní zkrátka pohodlně – komfortně. I tak je ale dobré z ní jednou za čas vystoupit. Jednak si potom budeme vážit toho, co máme a jednak si rozšíříme obzory. Jak na to?

Soukromí, pohodlí, klid. Čím je člověk starší (nebo zralejší), tím více na nich lpí a stále méně rád je opouští. Je přirozené, že mezi 15 a 25 lety, kdy je mládí v rozpuku, poletujeme tam a zpět, neustále vyžadujeme akci, zkoušíme nové věci, rádi poznáváme nové lidi. Opouštění komfortní zóny je pro nás přirozené, dokonce ji opouštíme rádi a vracíme se sem jen na dobu nutnou k nabrání sil, abychom zase mohli pokračovat v objevování toho úžasného velkého světa a možností, které nám skýtá a nabízí.

Po pětadvacítce – a u někoho možná dříve nebo možná i později – se situace pomalu, pozvolna a sotva znatelně začíná měnit. Zjišťujeme, že je nám lépe v křesle s knihou, s partnerem doma nebo třeba i o samotě v přírodě, než ve společnosti plné známých či méně známých osob. Najednou preferujeme rodinné sešlosti, kde můžeme vnímat moudra rodičů či prarodičů před bujarými oslavami s širší společností. Jsme hloubavější, mění se nám životní cíle, přehodnocujeme hodnoty, bereme věci možná trochu vážněji a lpíme na svých zvycích, které nám dodávají pocit jistoty.

Zrání je přirozený vývoj
Zvyky postupem času a během přibývajícího věku nabývají na důležitosti. Dvacetiletý člověk změní kvůli práci celý život ochotněji než člověk třicetiletý, nebo dokonce čtyřicetiletý. Jak život plyne, vážíme si více toho, co máme, a přestáváme se rozčilovat tím, co nemáme, nebo fantazírovat o tom, co bychom mohli mít. Někdo by možná řekl, že stárneme. Není to ale spíše zrání? Vývoj? Který je přirozený stejně jako přibývající věk? Není spíše nepřirozené chovat se ve třiceti letech jako ve dvaceti? Nebo alespoň snažit se tak chovat? Tok času nezastavíme a nemá smysl se o to ani pokoušet. Je to přirozenost, která světem vládne od nepaměti, která fascinuje mnohé umělce a vědce, ale kterou zkrátka nikdy nikdo nezmění (alespoň to tak zatím vypadá). Nemá smysl s ní bojovat, je nutné ji přijmout. To všechno ale neznamená, že společně se zklidňováním, které přináší životní moudrost, kupící se nejen v našich nitrech, ale také na povrchu vráskami – mapami života, které jsou vidět pouhým okem – bychom měli zapomenout a rezignovat na to aktivní mládě, dítě v nás, které nás podněcuje opustit naši komfortní zónu. Proč se to čas od času vyplácí udělat?

Komfortní zóna je jako domov
Představme si komfortní zónu jako domov. Milujeme jej nade vše, jsme v něm šťastní, ale nemůžeme v něm být zavření pořád. Potřebujeme jít ven na čerstvý vzduch, pozdravit ty, které máme rádi a kteří s námi domov nesdílí, získat nadhled, nabrat nové zkušenosti, otrkat se a podobně. Vždycky se do něj ale rádi vracíme a když to uděláme, uvědomíme si, jak jsme rádi za to, co máme. Stejné je to s komfortní zónou. I když se nám nechce z ní vycházet, možná se i trochu bojíme, protože nás chrání před nebezpečím jakéhokoliv druhu, její opouštění nás posouvá dál. Je pro náš zdravý vývoj důležité, ba přímo nutné. Protože život je plynutí a k tomu patří i vykonávání věcí, do kterých se nám možná nechce, ale o kterých víme, že pro nás budou prospěšné.

A je úplně jedno, zda se jedná o to, že místo autem pojedeme do práce tramvají, nebo půjdeme pěšky. Nebo že místo detektivky, které obvykle čteme, sáhneme po filosofické úvaze. Nebo že se rozhodneme zkusit adrenalinový sport, který nás dlouho láká a k němuž jsme dosud neměli odvahu. Nebo zaběhnout závod, na který trénujeme, ale nejsme si jistí, zda jej zvládneme. Zkusme se pustit do něčeho, co nás láká, ale možná i trochu děsí a ujasněme si, proč to chceme udělat.

Pokud shledáme, že je to pro nás po všech stránkách přínosné, jen se nám do toho nechce, protože to bude vyžadovat jinou aktivitu, než jsme zvyklí běžně vykonávat, běžme do toho. Pokud se ale jedná o záležitost, do které se nám nechce, protože cítíme, že jde proti naší přirozenosti a že z ní pro nás čiší jen stres a potom úleva, že to máme za sebou, nepouštějme se do ní. Život je moc krátký na to, abychom se zabývali něčím, co pro nás nemá žádný hlubší význam.

Projděte si další články

← Triky, které vám zásadně ulehčí vaše žehlení

Jak bojovat stravou se syndromem neklidných nohou →

Líbil se Vám článek?
Sdílejte ho s přáteli! A přidejte si nás na seznam.cz!

Také by Vás mohlo zajímat

Co vám pomůže stokrát více než krémy na vrásky? No přece obličejová jóga

Dennodenně vídáme krásné tváře na sociálních sítích, a často se divíme, jak to ti lidé dokážou, jak to že vypadají tak skvěle? Hovoříme o běžných lidech, kteří si mohou připsat několik let navíc, a přesto...

Čtěte dál