Opatření se postupně uvolňují, lidé se vrací do práce, děti do školy. I když se zdá, že koronavirus jen tak nezmizí a budeme se s ním muset naučit nějak koexistovat, vypadá to, že život se pomalu začíná vracet do starých kolejí. Jak zvládnout návrat k normálu a co na něm vlastně může být tak těžkého?

Když byla v březnu vyhlášena celostátní karanténa zakazující volný pohyb osob, většině lidí se zdálo, že se ocitli v ošklivé noční můře. Nikoho nemoci vidět, nikam nemoci zajít, s výjimkou obchodu v nejnutnějších případech. Při každém opuštění bytu nasadit roušku, myslet na věčné mytí a dezinfikování rukou, dávat si pozor, abychom si nesáhli do tváře. Poplašné zprávy o rostoucím počtu nakažených i zemřelých vinou COVIDU-19, tíseň z nejisté budoucnosti, zcela jiný režim, než na který jsme byli doposud zvyklí…

Člověk si zvykne na všechno
Jenže se říká, že člověk si zvykne na všechno. A tak je docela dobře možné, že jsme si na zavedená opatření již zvykli, již pro nás ztratila svou děsivost, protože už je známe a de facto nás již nijak nepřekvapují: mytí a dezinfekci rukou a prostorů bereme jako běžnou věc (což je ostatně rozhodně dobře), stejně tak nošení roušky a trávení času doma. Že si na něco zvykneme ale ještě neznamená, že jsme spokojení. Protože někdy i zvyky, která nás domněle chrání, mohou časem škodit. Kupříkladu taková sociální izolace – je v pořádku být čas od času sám, studie ale shodně potvrzují, že mezilidská osobní komunikace má nedocenitelný význam pro zdraví lidského mozku a že již jen 10 minut konverzace s jiným člověkem denně může významně snížit riziko demence a Alzheimerovy choroby.

Zvyk je železná košile
Na začátku karantény jsme se nemohli dočkat, až se zase budeme moci družit. Jenže za dobu, kdy jsme se před nákazou ukrývali v bezpečí svých domovů, se mnohé změnilo: zvykli jsme si na klid a nerušenost, vytvořili jsme si obavy z chození ven, z nákazy neznámým virem, a tak se nám okolní svět může zdát méně přívětivý a méně bezpečný, než tomu bylo ještě počátkem března. Právě proto může být návrat k normálu poměrně těžký, protože pro nás de facto představuje vykročení z jakéhosi nouzového zapouzdření, které jsme na počátku učinili pro vlastní ochranu. Takové opatření nás ale teď paradoxně může brzdit v dalším rozletu. Jak se s tím popasovat? Netlačit na sebe a k normálu se vracet postupně.

Každý krok se počítá
Pokud to neděláte, začněte tím, že si naordinujete každý den alespoň jednou opustit byt: zajděte na nákup, na procházku do přírody nebo vyrazte na kolo, či si běžte zaběhat. Možná se vám po dlouhé izolaci nechce začít vídat ostatní lidi, možná se bojíte, že je nakazíte, nebo že oni nakazí vás. Nikde není psáno, že musíte hned pořádat velké oslavy, adaptujte se na návrat k normálu postupně a začněte se vídat se svými nebližšími – venku, s rouškou a odstupy, kde budete mít jistotu, že ani jeden toho druhého nikterak neohrozí.

Dezinfekci vezměte do kapsy
Pokud začínáte zase chodit do práce, berte si s sebou pro uklidnění dezinfekci a použijte ji na ruce pokaždé, když se dotknete potencionálně kontaminovaného povrchu či předmětu. S takovým přístupem v pohodě zvládnete jízdu vlakem i městskou hromadnou dopravou. Uvidíte, že když na sebe nebudete tlačit a budete se k normálu vracet pomalu, postupně a s citem, velmi brzy si zvyknete na běžný životní režim, který vám umožní opustit bublinu, do níž jste se kvůli karanténě museli nedobrovolně uzavřít, a vše uvidíte v jasnějších, a především také objektivnějších barvách.