Přílišné přemýšlení může vést ke vzniku vnitřní nerovnováhy a disharmonie, oddaluje nás od reálného života a oslabuje naše sociální schopnosti. Nejtěžší je si problém uvědomit a vyvléknout se ze smyčky, do níž nás uvrhává vlastní mysl. Jak převzít otěže a stát se pánem vlastní mysli?
Lidská psychika je tajemná a hluboká, kdo si nedává pozor, nebo si s ní zahrává, může se v ní nadobro ztratit a pozbýt smyslu pro racionalitu a potom i rozumu celkově. Každého čas od času přepadne trudnomyslnost, pokud je to ovšem na denním pořádku, nejedná se o nic běžného ani příjemného. Stává se vám, že se vám nedaří usnout, protože nemůžete přestat myslet? Důležité je si uvědomit, že je v naší moci takové myšlenky ovládnout a naučit se s nimi pracovat.
Proč se neuzavírat do sebe
Existují lidé, kteří každý čin a situaci analyzují, i zpětně, všechno dokola v duchu rozebírají a zabývají se tím, zda se zachovali správně, zda by nemohli z reakce toho a toho vyčíst to a to. Jiní nad ničím takovým neuvažují, zabývají se ryze praktickými věcmi a hlubší myšlenky k sobě pouští jen zřídka. Ani jeden konec spektra není dobrý, jak už to bývá, nejlepší je zlatá střední cesta. Pravdou ale zůstává, že zvlčilá mysl se může stát nejhorším nepřítelem člověka. Jak ji opanovat?
Co nám brání žít vlastní sny
Mnozí ve svých představách prožívají úžasná dobrodružství, které ale doopravdy neuskuteční, protože sami sobě nevěří. Možná, že k obnovení víry v sebe sama by jim pomohlo právě kdyby překonali svou komfortní zónu a jednali podle svého nejlepšího přesvědčení tak, aby to bylo v souladu s jejich hodnotami i tužbami, samozřejmě s ohledem na ostatní: aby je jejich činy jakýmkoliv způsobem nepoškodily.
Častým strachem bývá například obava navázat po dlouhém osamění nový vztah: člověk na jednu stranu touží po blízkosti milované osoby, na druhou stranu se ve své ulitě cítí bezpečně a má tendenci se do ní stahovat a radostné chvíle prožívat jen v mysli. Jakmile ale udělá první krok, krásná realita si jej získá a jemu nezbyde než se vlastnímu strachu postavit čelem a nedovolit, aby mu zhatil skutečné vyhlídky na štěstí.
Winston Churchill říkal, že překonané překážky jsou nepromeškané příležitosti a také, že život je jako dostihová dráha, kde musíme přeskakovat ploty překážek. Žít život je lidskou přirozeností, stejně jako je lidskou přirozeností se toho života v určitých aspektech a chvílích bát. Je tedy nutné „nepřetrvávat ve snách a nezapomenout žít“, jak řekl malému Harrymu Potterovi Albus Brumbál, když Harry denně sedával před kouzelným zrcadlem, jež lidem vyjevovalo jejich nejtajnější přání: konkrétně Harry v něm viděl maminku a tatínka, rodiče, které nikdy nepoznal.
Jak se vypořádat se starostmi
Vedle zbytečného kladení limitů nám naše vlastní mysl může pod nohy hodit ještě jeden velký klacek a tím jsou starosti. S těmi nezbytně souvisí nejistota a strach – z minulosti, z přítomnosti, z budoucnosti, ze selhání, utrpení, zranění a bolesti (nejen v rovině fyzické). Tato kombinace nás může vtáhnout do oslabujícího víru myšlenek, který se točí jako začarovaný kruh a je velmi těžké z něj uniknout. Jakmile si ale uvědomíme, že my jsme těmi, kteří nás tam uvrhli, dojde nám zároveň, že jedině my se odtud můžeme dostat a to je vědomí, které nás v tomto může velmi posílit.
Ačkoliv si to mnohdy neuvědomujeme, často se trápíme věcmi, kterým bychom vlastně neměli věnovat žádnou pozornost. Posuzujeme jednání své, jednání ostatních, strachujeme se skrytých významů a vytváříme fantasmagorické domněnky, případně se necháváme ovládat strachem o své blízké nebo rozladěností vyplývající z nevyžádaných rad přicházejících z našeho okolí.
Jak krásné by bylo, kdybychom se nad mnoha věcmi naučili mávnout rukou a nepřikládat důležitost záležitostem, které nedokážeme ovlivnit a které bychom proto raději měli pustit z hlavy. Vše vychází z respektu k sobě a k ostatním: respektujeme sebe, takové, jací jsme, respektujme tak i ostatní a přijměme, že některé věci zkrátka nezměníme. Važme si sebe a nenechme si narušit hranice vlastní pohody, stejně tak nevstupujme za meze těch, na nichž nám záleží jen proto, že jsme přesvědčení, že je to pro ně nejlepší. Co je nejlepší pro nás nemusí být nutně nejlepší pro jiného a platí to i naopak.
Jak se naučit říci dost
Už jste někdy v duchu znovu a znovu prožívali nějakou událost a přemýšleli, jaké důsledky by mohla mít? Je zbytečné užírat se minulostí, protože tu změnit nemůžeme. Proto je pomýlené dělat si starosti s tím, co jsme kdy provedli, nebo co kdy někdo provedl nám. Důležité je, co je tady a teď, tady a teď toho můžeme spoustu změnit a vykonat mnoho dobra. Klíčové tedy je soustředit se na přítomnost, na to, co můžeme udělat právě teď. Takový přístup nám umožní jít dál a přeskakovat ploty překážek, jak o nich mluví Winston Churchill.
Vypořádat se s opakujícími se myšlenkami pomůže také rozmluva s blízkým člověkem nebo zapisování do deníku či poznámkového bloku: když své obavy vyslovíme nahlas nebo je napíšeme na papír, umožní nám to podívat se na ně z jiné perspektivy a uvědomit si, že nejsou tak mučivé, jak se mohou jevit, když se plíží naší myslí. Důležité také je hledat si rozptýlení a být aktivní, to neznamená unikat před sebou samým, ale účastnit se činností, které nás baví, naplňují a zaměstnají. Už Svěrák s Uhlířem zpívali, že „dělání, dělání, všechny strachy zahání, dělání, dělání je lék.“ V neposlední řadě si osvojme asertivitu a uvědomme si, že právě my máme moc říct chmurným myšlenkám: DOST. Využijme této moci a udělejme to, staňme se pánem vlastní mysli a nenechme se sebou cloumat. Vždyť je to v naší přirozenosti.
Projděte si další články
Také by Vás mohlo zajímat
Bojové sporty jako cesta k většímu sebevědomí
Možná vás napadne, obzvláště pak ženy, proč kvůli lepší postavě začínat s bojovými sporty. Nechcete přeci odcházet domů s monokly, nebo někoho sami bít. Po dočtení tohoto článku budete pravděpodobně překvapeni,...
Čtěte dál